Komedie

Jako každý člověk měl i Vlasta Burian obyčejné lidské slabosti. Patřila mezi ně zejména vášeň pro uniformy všeho druhu. Cítil se v nich jako ryba ve vodě, oblékal je na divadle, ve filmu a mnohdy i v soukromém životě. Také v situační frašce Pobočník Jeho Výsosti se objevuje jako nadporučík Patera, který se nešťastně zapletl do skandální aféry nejvyšších kruhů habsburské monarchie a je z trestu přeložen do zapadlé posádky v Mňuku. Námětově vychází tato komedie z divadelní hry E. A. Longena „Kasta pro sebe aneb Travičská aféra nadporučíka Hofrichtera“, kterou uvádělo Burianovo divadlo.

Satirická komedie zobrazuje situaci jedné rodiny po imaginární válce, dobu, kdy dosavadní hodnoty věcné i morální byly otřeseny. Na půdorysu obyčejné rodiny autor Otto Zelenka satiricky portrétuje situaci společnosti, kde se ujímá moci násilí a mazanost. Hra měla mít premiéru v dubnu 1969, ale byla zakázána a skutečné premiéry se dočkala až po více než dvaceti letech v roce 1990. Jaroslav Dudek opřel svou koncepci o skvělé výkony našich předních herců.(oficiální text distributora)

Odborný asistent Akademie výtvarných umění Karel Klíma vede bezstarostný život. Má úspěch v práci i u mladičké milenky Kláry. Jednoho dne mu však přijde dopis od jakéhosi pana Zátureckého, který urguje odborný posudek své studie o Mikoláši Alšovi. Klíma nemůže rukopis najít, a tak Zátureckého odbude vyhýbavým dopisem. Netuší, jak moc si tím zavařil. Dotěrnému chlapíkovi se vyhýbá, a když časem jeho rukopis najde, zjistí, že jde o grafomanský výplod bez jakékoli hodnoty. Každý pokus zbavit se neodbytného autora je však neúspěšný…

Hrdinové ochotnicky natočených Jedlíků jsou romantičtí i pošetilí, vtipní i dojemní, žádný z nich nepostrádá smysl humor. Z podobně zacílených filmů lze připomenout Smyczkovu komedii Sedm hladových.

Česká veselohra o veselých i vážných sporech mezi dnešními muži a ženami. Osou filmu je příběh novátora Zacha a elektromechaničky Jarmily Svátkové. Zach, zamilovaný do svých technických dat a zlepšovacích návrhů, nevěří, že ženy jsou schopny vyznat se v těchto problémech, zvláště když u Jarmily objeví zálibu pro poesii a hudbu, pro niž on sám prý nemá čas. Dochází proto mezi nimi k četným rozepřím; když se však skupině inženýrky Marie, v níž pracuje i Jarmila, podaří zkonstruovat umývač nádobí, je Zach vyléčen z pověry, že ženy nemají technický“ mozek, a poněvadž se vlivem Jarmily změní i jeho odmítavý poměr k poesii a hudbě, nic již jim oběma nebrání ve vzájemném sblížení.