Bedřich Smetana: Libuše

Národní divadlo bylo poprvé otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa. Odehrálo se v něm ještě dalších 11 představení, pak byla budova uzavřena pro dokončovací práce. Uprostřed nich, 12. srpna téhož roku, došlo k požáru, který zničil měděnou kupoli, hlediště i jeviště divadla. Požár byl pochopen jako celonárodní katastrofa a vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky: za 47 dní byl vybrán milion zlatých. Libuše je slavnostní zpěvohra o třech jednáních českého skladatele Bedřicha Smetany z roku 1872. Poprvé byla uvedena v Národním divadle v Praze ve zmiňovaný den (11. 6. 1881). Jednotlivá dějství mají názvy Libušin soud, Libušin sňatek a Libušino proroctví. Autorem libreta je Josef Wenzig (také autor textu k Daliboru), který je napsal německy. Do češtiny ho přebásnil Ervín Špindler, protože Smetana odmítl komponovat na německý text. Námětem k jejímu ději se stala legenda o kněžně Libuši, připomínaná již v Kosmově kronice, ale přejatá hlavně ze zpracování v Rukopisu zelenohorském. Závěrečné Libušino proroctví je část, které se Wenzig ujal nejoriginálněji. Zdůraznil kapitoly české historie, jež považoval sám za nejcennější – včetně nehistorické a smyšlené postavy Jaroslava ze Šternberka, moravského obránce českých zemí před náporem Mongolů z východu a zdůraznění významu husitů a českého krále Jiřího z Poděbrad.