Poslední tango v Paříži

Poslední tango v Paříži je doposud nejodvážnější a nejucelenější Bertolucciho dílo, mladistvé a zároveň vyspělé, překvapivé vnitřní zralostí a formální vytříbeností, přitom matoucí rejstříkem myšlenkových motivů. Ne všechny jsou možná rovnoměrně zdůrazněny, některé jsou pouze naznačeny, jenom se tu o ně zavadí, do značné míry jde o otevřený film a přitom hádankovitý, prodchnutý četnými literárními i filmovými narážkami a zároveň prostoupený a podpíraný nápory bytostné autentičnosti, naléhavou připomínkou smrti, doprovázenou ideologickým odhalováním buržoasie a jejích mýtů (především mýtus sexu), intenzivním a rozdychtěným patosem při postihování ,otcovy živočišnosti a ,dceřiny bezbranné disponovatelnosti. Tento tanec sexu a smrti na pokraji propasti holé lidské existence, bez východiska a bez možnosti zařazení do rámce dané společenské struktury je zaznamenán nepopiratelně s filmovým mistrovstvím, jež podmaňuje a okouzluje. – Ugo Casiraghi – „Zuřivé tango sexu a smrti“, LUnita 17. 12. 1972