Pohádka

Radost a žal – jeden bez druhého neznamenají v životě lidském nic. Tímto poznáním musí projít mladičká princezna z království Radosti (V. Žilková). Šťastná a bezstarostná je až do dne, kdy ji Pták Žal (J. Kemr) unese z bezpečí a klidu domova. Bloudí sama po světě. Kam přijde, tam přináší zmar. Pták Žal vždy její práci zmaří. Nakonec najde práci u krejčího (L. Mrkvička), když ale propálí princův oděv, je pozvána na zámek. Princ (P. Svoboda) se do princezny zamiluje a ožení se s ní. Pták Žal se ale nevzdává a ukradne mladé královně novorozeně a nabídne ji, že jej vrátí domů za podmínky, že si nechá všechny strasti a žaly, které prožila. A princezna samozřejmě volí dobře, protože není radosti bez žalu…

Příběh o odvaze, obětavosti a věrnosti chudé dívky Maryšky, která díky těmto vlastnostem vysvobodí z tajemného polorozpadlého hrádku zakletou kněžku a dvanáct panen.

Zdánlivě nic neruší klid strýčka Egona, který si žije na svém zámečku pod starostlivým dohledem přísné, leč spravedlivé hospodyně Bischlockové. Idylku zničí právě hospodyně, která rázně podá výpověď, neboť odmítá žít pod jednou střechou se strašidlem. A to ani ubohá Bischlocková netuší, že duchovi Vasilovi, co najednou vyskočil ze starého ruského domina, už vlastně patří skoro celý zámek, neboť jej na strýčkovi vyhrál. Už tak napjatou situaci vyhrotí nečekaný příjezd Egonovy sestry Stely se dvěma dcerami – krasavicí na vdávání Valérií, a malým detektivem v sukních – Sisinkou.

Každé ráno mají princezny zničené střevíčky a jejich otec netuší, co v noci vyvádějí. Nešťastný král nechá proto vyhlásit, že dá ruku jedné z dcer tomu, kdo záhadu vyřeší. Jenže ani jeden z princů, kteří se přihlásili, na nic nepřijde. Pak se ale objeví voják a loutkář Anton a na první pohled si zamiluje princeznu Amandu…

Nebýt pana spisovatele Karla Čapka, sotva byste se dozvěděli, jaké tajemné místo je poštovní úřad. Nepoznali byste ani poštovské skřítky, ani pana Kolbabu, nejobětavějšího pošťáka, který se kdy narodil. Doručit psaníčko bez adresy, to uznejte, není žádná maličkost. Pan Kolbaba musel tu naši krásnou zem prochodit křížem krážem, než našel zamilovanou slečnu Mařenku, která už nedoufala, že se toho důležitého psaníčka dočká.

Orientální látky se často stávají předlohou k televizním pohádkám. Není divu, neboť jsou to příběhy dramatické, odehrávají se v exotickém prostředí a jejich zvláštní poetika diváky okouzluje a zajímá. Taková je i původní televizní pohádka, kterou dnes uvádíme v rámci oblíbeného cyklu Pohádka pro pamětníky. Vypráví o Hazar, krásné a statečné dívce s mandlovýma očima, která zachrání svého bratra Ahmeda a silou své lásky dokáže změnit i povahu Černého knížete.

Princezna Mahulena a hrabě Konrad se znají už od dětství a mají se rádi. Když ale Konrad požádá Mahulenina otce knížete Theodora o její ruku, kníže se mu jen vysměje s tím, že už má pro svou dceru jiného ženicha. Mahulena se vzepře, a tak ji dá…

Starý král je unavený, chce předat vládu synovi a tak ho nutí vydat se do světa hledat nevěstu. Princovi se do ženění nechce. Kde je záruka, že princezna, kterou si vybere, nebude zlá a panovačná? Nakonec ale poslechne. Netuší, že jeho otec s pomocí kouzelného prahu zajistí, aby se oženil opravdu s tou pravou. Co na tom, že je to děvče z vedlejší vesnice, hlavně že je upřímná a má prince opravdu ráda. A tak se Mette s pomocí kouzelné písničky nakonec stane opravdovou královnou.

V Říši slov vládne krásná, dobrá a moudrá Vládkyně. V Temné říši zase vládne potměšilý král, který nevěří, že ve světě lidí existuje dobro. Snaží se dokázat, že vše o čem lidé tak často a rádi hovoří, lehce vymění za peníze a blýskavé haraburdí. A Vládkyni dá za úkol,aby mu přivedla jediného člověka, který dokáže, že taková slova jako láska, čest a přátelství mají ve světě lidí skutečnou váhu a platnost. Vládkyně tedy do Temné říše s bludnou chodbou a zlověstnou černobílou ruletou, na níž se hraje o hodnoty života, vysílá dva obyčejné mladé lidi – Vítka a Marii. Jsou to tuláci, chodí od města k městu, bohatí jen svou láskou a vírou v život.

V chaloupce žije Honza (M. Pavlata) s tátou (O. Šimánek). Honzovi ale práce moc nevoněla, otci pomáhal někdy více, někdy méně. Spíše méně. Líný nebyl a ani nešikovný, ale u ničeho nevydržel více jak půl hodiny. A často ani to ne. Měl však dobré srdce! Poslední hrách, který měl prodat na trhu, raději rozdal hladovým holoubkům. Jeden z nich mu dal na památku krásnou růži. Když se pak v noci probudil, uviděl ve světnici krásnou panenku (M. Hozová), která dům uklidila a buchty upekla. To se opakovalo druhou i třetí noc…