Televizní program

Nezaměstnaný herec Michael Dorsey těžce shání už jen drobné role, a proto se rozhodne prorazit v ženském převleku. Dostane hlavní úlohu v populárním seriálu, má úspěch, ale problémy „rozdvojené osobnosti“ ho samozřejmě stále častěji dostávají do mnohdy neřešitelných situací. Zvláště když se zamiluje do půvabné kolegyně Julie… Tootsie stojí a padá s přesvědčivostí masky a hereckého výkonu Dustina Hoffmana. Slavný herec tady dostal „nejlepší ženskou roli roku“, jak se výstižně vyjádřil jeden anglický recenzent v dobové kritice, a podává v ní opravdu obdivuhodný výkon.

Ministr policie a financí Don Salluste, postavou nejmenší z grandů na dvoře španělského krále, je nenáviděným pro svou lakotu, s níž necitelně vymáhá daně a bezohledně je strká do vlastní kapsy. Jenomže to se najednou zhroutí – jednou z komorních dam královského dvora je falešně obviněn a ze dvora také vyloučen. Jenomže to by nesměl být mistrem intrik a podvůdků. Chce co nejrychleji běh událostí zařídit tak, aby se všechno, co ztratil, k němu postupně zase vrátilo. Onoho granda hraje Louis de Funes a jeho poněkud vyššího sluhu Yves Montand.

O jejich lásce už toho bylo napsáno, řečeno i natočeno opravdu mnoho. Přesto ani po čtvrt století nedá lidem spát, jak to asi mezi Dianou a Dodim Al-Fayedem bylo doopravdy. Tento dokument se snaží prostřednictvím svědectví lidí, kteří oba protagonisty příběhu novodobého Romea a Julie znali osobně, zrekapitulovat události, jež, jak všichni víme, skončily tragickou dopravní nehodou v pařížském silničním tunelu v srpnu roku 1997.

Romány Alexandra Dumase představují ideální předlohu pro filmové adaptace. V naší představivosti mušketýři tráví čas souboji, mařením spiknutí a záchranou cti královny a krále Francie. Mnohdy bojují z rozmaru. Skuteční královští mušketýři byli elitním sborem připraveným zemřít pro krále. Od roku 1665 se účastnili většiny vojenských akcí Ludvíka XIV. Vydejme se po stopách proslulého oddílu do 17. a 18. století. Ponechme stranou fikci a posviťme si na dosud neznámá fakta o osudech Dumasových legendárních hrdinů.

Naši domácí mazlíčci se v posledních letech stali hvězdami sociálních sítí. V zábavných či artistických kouscích si ale libují i volně žijící zvířata. Dobrovolně i nedobrovolně. Z mnoha záběrů vyplývá, jako by je hra bavila. Je tedy na rozdíl od obecně vžitého názoru možné, že by zábava nebyla výsadou pouze nás, lidí? Dávno víme, že mláďata se hrou učí. Jde ale jen o výchovné lekce řízené instinktem? Podle několika studií a experimentů nacházejí i divoká zvířata ve hře potěšení. A jak je to při pohlavních aktivitách?