Paní Zima

Byla jednou jedna vdova, a ta měla dvě dcery. Nevlastní Marii, pilnou milou dívku, která musela zastat všechnu práci v domácnosti, a vlastní ošklivou a línou Louise, kterou neustále rozmazlovala. Marie často sedávala u studny, předla vlnu i sny o štěstí. Jednoho dne už měla prsty od práce celé krvavé, a když se snažila vřeteno vyprat, spadlo jí do studny. Nebohá Marie pro ně musela skočit. Ke svému překvapení se však ocitla na krásné louce plní kvítí, v kouzelné zemi, kde zvířata, květiny, a dokonce i věci mohou mluvit. Došla k peci, z níž na ni volal chleba, aby ho vytáhla dřív, než se spálí. Za chvíli na ni volala jabloň, aby jí pomohla jablka setřást. Nakonec došla k chaloupce Paní Zimy, která ji přijala do služby. Marie v domě vše zastala, hlavně pečlivě natřásala spoustu peřin, neboť to pak na světě sněžilo. Jenže jak čas běžel, začalo se jí stýskat po lidech. Paní Zima ji tedy propustila, a že dobře pracovala, zlatem ji odměnila. V rodné vesnici však jejímu vyprávění nikdo nevěří, kromě závistivé matky a Louise, které se nemohou vynadívat na její zlaté šaty. Nakonec se Louise rozhodne také do studny skočit. I ona se ocitne na krásné louce, odmítne však pomoci chlebu i jabloni a ve službě u Paní Zimy dokonce místo třepání peřin usne. A když se čas její služby nachýlí, i ona se dočká spravedlivé odměny