Tenkrát byl Bůh příliš vysoko…

Legionáři bojovali v zahraničí za svobodu země, která staletí neměla svůj vlastní státní útvar. Dvoudílný dokument Hany a Zdeňka Všelichových zaznamenává osudy zajatců (později dobrovolníků), kteří prožili šest let svého života v době Velké války v Rusku, kde v nepřehledném dění během dvou revolucí docházelo k dramatickým zvratům. Vůdcové „permanentní“ světové revoluce zvolili cestu teroru a jejich líbivá propaganda začala sklízet své plody… A v tom všem se ocitlo kolem čtvrt milionu Čechů a Slováků v zajetí a na šedesát tisíc bojujících dobrovolníků.

Historie provázející vznik České družiny – později československého korpusu, vrcholila událostmi roku 1918. Dobrovolníci se nepodvolili diktátu sovětského vedení a rozhodli se pokračovat ve své cestě Sibiří k Vladivostoku a dále až na západní frontu, kde by ještě mohli proti nepříteli zasáhnout. Během několika měsíců se jim podařil husarský kousek – obsadit sibiřskou magistrálu. Světový tisk v úžasu monitoroval činnost československé armády na Rusi s nadějí na zastavení sovětského teroru… Slibované posily však dorazily v směšném počtu a vesměs zůstaly mimo bojové území.

Příběhy a pocity, které legionáři popsali v denících, článcích a knihách líčí reálie každodenního života na frontě. Překvapují absurditou groteskních i tragických momentů.

Vojenská účast Čechoslováků v prvním odboji byla po válce komunistickou prosovětskou vládní politikou záměrně bagatelizována. Dodnes nebyl její význam dostatečně doceněn. V prvním dílu sledujeme mladé muže od mobilizace; jejich útrapy v zákopech a zajetí, odhodlání bojovat znovu jako dobrovolníci na straně spojenců. Při cestě do Vladivostoku byli nuceni odevzdat zbraně sovětům, které se stavěly proti jejich cestě na západní frontu.

Druhý díl mapuje složitou situaci našich dobrovolníků, kdy se proti nim postavili Čechoslováci, kteří vstoupili do československé frakce Komunistické strany bolševiků. Cestu domů jim pak zkomplikovala občanská válka v Rusku, do níž se nakonec osudově zapojili a vrátili se domů až v roce 1920.