Publicistický

Giuseppe Arcimboldo za svou uměleckou kariéru namaloval pouze okolo třiceti obrazů, a přesto poznamenal naši kolektivní imaginaci. Někteří jeho dílo považují za vtipné, pro jiné je odpudivé, nebo jen „zábavné“. Ale za touto zdánlivou lehkovážností se skrývá hloubavý, citlivý a melancholický umělec.

Dospívající a introvertní gymnasta Radek a zapálený a rázovitý trenér Mirek jsou na první pohled dva obrovské kontrasty. Ať už se ale zaměříme na jejich rozdílný věk, zájmy nebo motivace, podle hesla ve zdravém těle zdravý duch jim nezbývá nic jiného než se společně v úsměvném debutu Márie Pinčíkové perfektně připravit na gymnastické vystoupení v rámci gigantického svátku sokolské pospolitosti. Pod návalem tlaku a stresu a mnohdy chaotické organizace více než 15 000 účastníků se však skrývá obdivuhodné vyznání se lidské jednotě, síle národních a kulturních hodnot a fyzickému a morálnímu zdraví.

Vše začíná zjištěním, že „to, co vidím, nejsem já“. Co tedy jsem? Dokument o lidských, zdravotních i společenských aspektech transsexuality.

Období pravěku trvalo miliony let, většina dokladů o životě pravěkých dětí však pochází z éry našich přímých předků – Homo sapiens. Byli to lovci a sběrači, kteří žili v malých skupinách, a ačkoliv je obvykle neobývali, přitahovaly je jeskyně. Právě v jeskyních se našly nejzajímavější a nejvýraznější doklady o životě pravěkých dětí, ať už jde o kuličky bláta a do kalcitových nárůstů vytlačené rýhy, jimiž zdobily stěny a stropy, nebo o takzvané negativní otisky rukou. Experimentální archeologové se současnými dětmi napodobují některé rukodělné praktiky, aby zjistili, v jakém věku si pravěké děti osvojovaly dovednosti nutné k životu, či co je mohlo bavit.

Izraelská tajná zpravodajská služba Mossad byla založena 13. prosince 1949. Jejím deklarovaným úkolem bylo chránit existenci státu Izrael – malé země, která se stávala azylem Židů přijíždějících ze všech částí naší planety. Mossad je považován za jakousi životní pojistku, prevenci proti jakémukoli novému holokaustu. Agenti této služby nejen získávají informace, ale jsou oprávněni i k zabíjení. Nebezpečí ohrožující Izrael několikrát donutila Mossad k riskantním operacím, které bylo obtížné skrýt před veřejností. Zřejmě neexistuje jiná tajná služba, která by z blahodárného stínu utajení vystoupila do popředí tolikrát jako Mossad. Izraelská vláda nic nepotvrzuje, ani nedementuje. Řada legend, díky kterým tato tajná služba dost neblaze proslula, se šíří proto, aby vyvolaly strach, a to zejména v muslimském světě; Izrael si chce nepřátele…

Ondra i Lucka to v životě nemají snadné, oba mají mentální hendikep, který je limituje v možnostech najít si samostatné anebo společné bydlení. Zároveň ale stejně jako většina lidí v jejich věku přirozeně touží vypadnout z rodného hnízda, žít si po svém bez rodičovského dohledu a mít vztah. Organizace Rytmus nabízí možnost vyzkoušet si všechny tyto tužby formou tréninkového bytu. Podaří se Lucce a Ondrovi vyjít si navzájem vstříc ve společném bytě? Dokáží jejich rodiče přijmout fakt, že jejich hendikepované dítě je vlastně dospělé? A vydrží jejich vztah každodenní soužití? Dokument vyrobila Česká televize ve spolupráci s organizací Rytmus – od klienta k občanovi, z.ú.

V Soluni, městě pod Olympem, odkud k nám přišli Konstantin a Metoděj, žije už od dětství pan Karel Čížek. Narodil se českým rodičům v Itálii a v Čechách strávil všeho všudy rok. Do řečtiny překládá největší české básníky 20. století, ale taky básníky italské. Je držitelem řady italských a řeckých vyznamenání a taky Ceny Jana Masaryka. Je malíř i grafik. A vypráví nejen o tom, proč je těžké překládat do řečtiny Seiferta, ale i o tom, jak se v průběhu desetiletetí změnilo město, v němž žije.

Tváří protestního hnutí, které si dalo za cíl hájit polskou justici před zásahy vlády, vedené od roku 2015 konzervativní stranou Právo a spravedlnost, se stal soudce, Igor Tuleya. Dokument sleduje jeho neúnavnou snahu poukazovat na nezávislost práva a prostřednictvím demonstrací, přednášek a kurzů aktivizovat veřejnost i evropské kolegy. A v neutěšené situaci politické rozpolcenosti současného Polska, spolu s kolegy, čelit šikaně konstruktivní aktivitou i černým humorem.

Na základě vzácné videokazety natočené jejím otcem před srebrenickým masakrem se mladá žena vydává na cestu zpátky, potkává tátovy kamarády a známé, hledá odpovědi na důležité otázky poté, co její život navždycky změnil jeden z nejtěžších zločinů proti lidskosti v moderní Evropě… Srebrenica byla pro Alisu vždycky slepým bodem v paměti. V roce 1993 se město Srebrenica stalo chráněnou enklávou. O dva roky později ho srbské síly obsadily a zavraždily osm tisíc muslimských mužů a chlapců. Srbské oddíly zničily všechny stopy vedoucí k obyvatelům Srebrenici – jejich deníky, fotografie i osobní věci. Zatímco příběh pachatelů už známe, příběh lidí žijících v enklávě je potřeba zrekonstruovat i nad rámec několika zpravodajských záběrů. Alise je dnes 39 let a je sama matkou,…

Domácí násilí zůstává jedním z nejzávažnějších problémů české společnosti. Děje se za zavřenými dveřmi a mnohdy skrytě pokračuje i na úřadech či v soudních síních, kde se oběti musejí obhajovat dříve, než dostanou šanci být vyslyšeny. Bojují se vzpomínkami, sebevědomím a často prožívají posttraumatickou stresovou poruchu, přesto jsou vystaveny pochybnostem a podezírání. Neměly něco udělat jinak? Nebyla to jejich chyba? Nevymýšlí si? Mechanismům znevěrohodnění čelí přeživší násilí nejen ze strany agresorů, ale také systému, který je má chránit. Dokument sleduje pozvolnou, křehkou proměnu systému ochrany obětí domácího násilí v Česku. Policisté, právníci i neziskové organizace věří, že změna je možná, ale zatím až příliš závisí na osobním nasazení jednotlivců a jejich vůli vykročit ze zajetých kolejí.