Válečný

Zápletka se odvíjí od drobného a celkem nepatrného zádrhele, přesněji záměny osob. Na první kolizi se pak v ztřeštěném sledu nabalují další a další nedorozumění, záměny, travestie, míjení, prolínání, zápletky, ale hlavně humor. Aniž by ovšem byla porušena kauzalita a logika! Úžasně spletitá struktura příběhu a motivů se nakonec před bedlivým zrakem diváka rozplete až do posledního detailu. Film, který podle scénáře vznikl, měl velikou šanci stát se divácky úspěšným už proto, že staví na léty prověřeném principu grotesky, který šťastně kombinuje se slovním humorem. A koneckonců postavy příběhu jsou blízké i oním švejkovským rozměrem, který v sobě má většina Čechů a který naplno propuká právě v dramaticky vypjatých situacích jako v květnu roku 1945, kdy je dějiště filmu –…

Po přepadení udělá afghánský tlumočník Ahmed vše, aby zachránil život seržanta americké armády Johna Kinleyho.

Libye 1943. Po téměř třech letech lítých pouštních bojů vehnal Rommel svým brilantním nasazením tankových jednotek Brity do zoufalé situace. Osud Středomoří visí na vlásku. Němci obsadili strategický přístav Tobruk a nyní zde shromažďují posily a vojenský materiál k dalšímu útoku. Britové mají ovšem v záloze plán. Zajatí britští výsadkáři mají při přesunu do Tobruku přemoci německou stráž, zmocnit se konvoje a pod velením kapitána Fostera zničit pobřežní dělostřelecké baterie a umožnit tak britskému námořnictvu útok na přístav. Plán ovšem už na samotném začátku získá povážlivé trhliny…

Potom, co je Ráchel svědkem masakru celé své rodiny, se připojí k domácímu hnutí odboje. Dostane za úkol napojit se na velitelství gestapa tím, že svede šarmantního německého kapitána. Verhoeven staví svůj film jako velkolepou akční podívanou, na kterou ale zároveň pohlíží s ironickým odstupem. Scénář filmu vychází ze skutečných událostí a staví na hlavní ženské hrdince, která ve filmu představuje jediný záchytný bod. Film totiž dobu i hrdiny popisuje v neustálé ambivalenci. Pohrává si s tradičním pohledem na odboj i nacisty, jejichž zažité obrazy často převrací. Černá kniha je válečný thriller, který byl inspirován skutečnými událostmi. Gerardu Soetemanovi a režiséru Paulu Verhoevenovi trvalo přes dvacet let než se jim podařilo dokončit scénář k tomuto filmu, s nímž se Verhoeven…

Nejnovější filmové zpracování bitvy, která se řadí mezi nejvýznamnější vojenské události 2. světové války. Podzim roku 1942, bitva u El Alameinu. Zdecimovaná italská armáda v jižním sektoru fronty očekává posily. Jako dobrovolník sem přichází také mladý student filozofie Serra, který má ze školy idealistickou představu o válce. Sní o hrdinství vykonaném pro vlast. Postupně však ztrácí iluze a pochopí, že jde o politickou a mocenskou hru, v níž lidský život nic neznamená.

V roce 1982 přijíždí idealista Georges do Bejrútu inscenovat Antigonu na frontě s herci napříč tábory. Válka i láska prověří jeho sen.

Působivé vypodobnění tzv. Slovenského štátu, kdy za války rovněž probíhají protižidovská opatření.

Válečný film o mladých mužích, často ještě chlapcích hladových po dobrodružství, kteří byli svedeni nacistickou propagandou a zlákáni zázrakem techniky. Na moři musí čelit krutým silám přírody a bojovat s neviditelným nepřítelem. Řada z nich je bez zkušeností. Zažívají hrůzy války, samotu a zoufalství. Jejich možnosti jsou děsivé: buď se vynoří bez škrábnutí nebo zemřou. Pod hladinou moře nemají zranění šanci. Za II. světové války se ze 40 000 mužů bojujících na palubách německých ponorek vrátilo zpět pouhých 10 000.

Charismatický Patton, který sám navrhoval vlastní uniformy a nosil šestiranovku se slonovinovou rukojetí, věřil, že v minulých životech byl válečníkem. Vymanévroval Rommela v Africe a po operaci Den D vedl své jednotky v nezastavitelném tažení napříč Evropou. Jak byl brilantní, tak byl odbojný. Svými schopnostmi dokázal, že jeho nestálá osobnost byla jednou z největších zbraní, kterou nepřítel nedokázal nikdy porazit.

Slovenští partyzáni, statečně bojující s nacistickou přesilou, by nikdy v takovém rozsahu neuspěli, kdyby je nepodporovali vesničané. Právě ti navzdory hrozícím represím pečují o zraněné, schovávají je a vůbec se chovají uvědoměle. Ačkoli snímek vznikal na sklonku 60. let, plně přejímá schémata partyzánských historek, snad mu lze jedině přiznat jedině vyvinutější smysl pro větší autenticitu příběhu, postav i prostředí.