Ještě jsem nedokouřil své poslední viržínko

Ví se, že profesor Koutecký založil, vybudoval a institucionalizoval nejdříve v Československu a pak v Česku nový lékařský obor: dětskou onkologii. Ale nikdo netuší, že po smrti své ženy neuměl vybrat peníze z bankomatu a dodnes neodešle esemesku. Ví se, že byl šéfem kliniky, děkanem, prorektorem, vychoval nespočet dětských onkologů, ale nikdo netuší, že podstatou jeho léčby je láska a víra v člověka, nikoliv samotné léčení nemoci. I proto učí lékařskou etiku, (…i proto mu po jmenování do akademické funkce vyhrožovali zabitím). Ví se, že zvrátil úmrtnost českých dětských onkologických pacientů o osmdesát procent. Ale nikdo neví, že před třemi lety zemřela jeho milovaná manželka a vloni dcera. Ví se, že má rád život. Hudbu, umění, ale nikdo ale neví, jak smutný je ze stavu dnešní společnosti. Chce se rozloučit, proto nám nabídl svůj pohled na svět. Škrtá jím ve vlastní biografii, kterou před pár lety napsal. Ne, už není klukem a i s optimismem je opatrnější. Prof. Koutecký: „Kdo chce dělat něco, kde nejsou výsledky! Viděl jsem, že všechny děti s nádorem umírají. Pověsil jsem skalpel na hřebík, protože jsem přišel na to, že moje poslání je jinde. Na začátku ze sta dětí, které jsem ošetřoval, přežily tři. Kdo má vydržet takový neúspěch…“