Nejdůležitější události 2. světové války v barvě

Rozhodli se obsadit řadu ostrovních skupin ve středním Tichomoří, odkud mohli vést pomocí nejmodernějších bombardérů B-29 s dlouhým doletem přímé vzdušné údery na japonské domovské ostrovy. V červnu 1944 proto obsadili odlehlá souostroví a nyní se blížili k ostrovní skupině v části Tichého oceánu, nazývané Filipínské moře. Souostroví Mariany obývali japonští civilisté a jejich ostrov Saipan, který dělí od Tokia pouhých 2400 km, mohl díky tomu posloužit jako ideální bombardovací základna. Císař Hirohito se obával nejhoršího. Budoucnost jeho země i dynastie byla ohrožena, proto nařídil udělat vše pro to, aby ostrovy zůstaly i nadále japonské. Pro vojáky, kteří císaře uctívali jako živoucího boha, to byl důležitý rozkaz. I proto bránili Saipan ze všech sil. Nešlo však jen o obranu. Japonci měli od nynějška čelit plné síle amerického loďstva. Obrovskou americkou 5. flotilu tvořila mimo patnácti letadlových lodí s 1000 palubními letouny i pomocná plavidla, která měla pozemní jednotky podporovat palbou svých děl a zároveň se starat o zásobování invazních jednotek. Jedinou japonskou nadějí na udržení ostrova bylo přerušení této zásobovací linie a vyřazení americké flotily z bojů. Japonské válečné loďstvo shromáždilo dosud největší flotilu, aby zahájilo na nic netušící Američany překvapivý útok. Jenže japonské palubní letouny, které měly v řadách americké flotily způsobit spoušť, narazily krátce po vzletu na mohutné modré americké stíhačky Hellcat. Japonci totiž ke své smůle netušili, že americká radarová technologie je už na takové výši, že dokáže sledovat každý jejich pohyb. Na obloze nad Filipínským mořem se tak následně odehrála doslova jatka, v jejichž rámci byla japonská letadla postupně sestřelována. Japonci utrpěli obrovské ztráty, přišli o největší počet palubních letounů v jediné bitvě. A hned poté se Američané, vedení pomstychtivým viceadmirálem Marcem Mitscherem, vydali na válečnou stezku, aby započatou práci dokončili a způsobili teď už bezbranné nepřátelské flotile další škody. Tím v podstatě vyřadili japonské loďstvo ze hry. Císaři bylo při pohledu na Američany, postupující stále hlouběji do vnitrozemí Saipanu, jasné, že naděje na vítězství stále slábnou. V zoufalství proto nařídil veliteli ostrova jeho znovudobytí. Generál Saito věděl, že mu zbývá jen jediné východisko. Vyzval své vojáky k hromadnému útoku Banzai a sám spáchal seppuku. V tragickém závěru bojů spáchaly sebevraždu i tisíce civilistů, kteří byli japonskou propagandou přesvědčováni, že smrt je lepší než americké zajetí. Tohle byl první – nikoli však poslední – případ hromadné sebevraždy civilistů za této války. Císařovy obavy se naplnily ve chvíli, kdy americké bombardéry začaly pustošit jedno japonské město za druhým. Krátce nato byla zahájena i jedna z nejničivějších bombardovacích kampaní v celé válečné historii, v jejímž rámci byla velká část Tokia srovnána během jediné noci se zemí. Císařský palác sice zůstal nedotčen, ale pro Japonsko to znamenalo začátek konce.