Dokumenty

Tento seriál představuje fascinující svět sklářství plný jedinečných postav. Diváci se seznámí s tyčemi na nalepování skla, žíhacím zařízení a s ohřívací pecí. V každé epizodě jsou naši zruční umělci hnáni do tvůrčích extrémů, aby předvedli své dovednosti a schopnost vyrovnat se s tlakem. Jinak jim hrozí vyřazení.

Revoluční změny v technice stavby přehrad přinesly tři speciální přehrady, které díky vrcholnému inženýrskému výkonu určujícímu jejich charakter získaly epochální význam. V roce 1960 vznikl jako první opravdu gigantická přehrada Serre-Ponçon. Vodní nádrž nacházející se ve více než stodvacetimetrové je největším umělým jezerem ve Francii. V zatopeném údolí ovšem této stavbě padly za oběť dvě vesnice. Přehrada Romanche-Gavet byla naproti tomu uvedena do provozu teprve nedávno. Od roku 2020 je ztělesněním naprosto unikátní technologie. Převzala úlohu pěti starších přehrad, a přitom je prakticky neviditelná.

Příběh Titaniku je často vyprávěn černobíle. Nově se loď představí ve svých skutečných barvách na fotografiích a filmových záběrech, pro tuto sérii speciálně kolorovaných.

Ocelot velký. V celých Spojených státech žije méně než sto dvacet jedinců. Pro filmaře divoké přírody jsou tak trochu svatým grálem. Jsou vzácní a podle mnohých je to nejkrásnější druh koček, podle některých dokonce nejkrásnější zvíře vůbec. Přesně to si myslí zoolog a režisér Ben Masters, který nám bude vyprávět jeden z mála ocelotích příběhů. Během natáčení se hlavní postavě, samici ocelota Jane, narodily dvě koťata. Prostřednictvím fotopastí se nám naskytne dosud nevídaný pohled na každodenní boj o přežití, lásku a odhodlání, které matka potřebuje k úspěšné výchově mláďat. Díky kamerám můžeme nahlédnout do jejich tajnůstkářského života a porozumět problémům, se kterými se oceloti potýkají. Máme tak jedinečnou příležitost dokázat, že naše generace vynaložila maximální úsilí na návrat nejvelkolepějších a…

Šikana, ponižování, nerespektování handicapu, neadekvátní nabídky práce – tím vším si procházejí lidé se zdravotním postižením. Muži po obrně nabízejí úklid, ostrahu či práce ve výškách. Nevidomá žena s vysokoškolským vzděláním nemůže pracovat ve středisku rané péče pro děti se zrakovým postižením, protože nemá řidičák. Těžce slabozraká žena nemůže jako postižená dělat ani dobrovolníka v nemocnici. Další musí jen skládat pastelky či plést košíky. To vše za směšnou mzdu a mnohdy se k tomu přidává ještě povinnost vracet část mzdy zaměstnavatelům, kteří na ně berou státní příspěvky. Šedá zóna a denní realita pro více než milion lidí s OZP. Zákony sice máme, ale jak ukazují v dokumentu zachycené příběhy, nefungují. A přitom je to vše hlavně a jen o lidech,…