Dokumenty

Patrick Swayze popletl svého času v roli tanečníka Johnnyho hlavy milionům dívek a žen celého světa. Málokdo ale dnes ví, kudy vedla jeho cesta k hvězdnému úspěchu. O jeho dětství, problematickém vztahu s ambiciózní matkou, o jeho sportovních, tanečních a nakonec i hereckých začátcích hovoří v dokumentu jeho nejbližší: bratr, manželka, přátelé i kolegové, mezi nimiž nechybí ani jeho partnerka z Hříšného tance Jennifer Greyová.

Dokumentární snímek o muzikantech nominovaných na prestižní ocenění české hudební kritiky Apollo 2019, včetně záznamu koncertu slavnostního vyhlášení v pražském klubu Roxy. Apollo je cenou za nejlepší tuzemské album, zároveň ale stojí napříč hudebními styly, což umožňuje zachytit muzikantskou pestrost a kontrasty. Pořad tak mapuje nejzajímavější počiny současné české hudební scény a její aktuální stav v reflexích, portrétech a koncertních vystoupeních sedmi nominovaných interpretů: Vojty Dyka, Huga Toxxxe, Vladimíra Mišíka, Margo a kapel Vypsaná Fixa, Zvíře jménem podzim a Khoiba. Na rozdíl od minulých let jde tentokrát mezi nominovanými o pozoruhodný výběrový průřez nejrůznějšími současnými populárními žánry u nás. Z valné většiny jde o desky zkušených muzikantů, kteří hledají nové inovativní způsoby vlastního, často velmi osobního vyjádření.

Vstoupit do historie tak, aby vstoupila do nás. Interaktivní esej na symbolických místech, která společně představují jedno sociální jeviště dějin. Průvodci, účastníci exkurzí a filmaři jako sociální herci v situačních etudách na témata, která spojují nadčasovost s každodenností a jejichž rám tvoří události 20. století: komunismus, nacismus, studená válka, Evropská unie… Stal se muzeem spolu skřižníkem Aurora i fenomén revoluce? Proč chodí obyvatelé Norimberku na víkendové procházky do prostředí nedokončené honacistického areálu? Je možné hrát přes berlínskou zeď badminton? Znamená podpis Evropské ústavy v římském muzeu antického umění to, že je Evropská unie uměleckým dílem?

Ve vzduchu je cítit podzim. Brzy ho vystřídá zima, která obyvatelům lesa přinese chlad a nedostatek. Ale příroda pamatuje na všechno. Les je království, kde král – strom živí své poddané. Výměnou za to o něj jeho obyvatelé starostlivě pečují. Někteří ho uklízejí, jiní napomáhají jeho obnově přímo ze zemského lůna. A v tomto ekosystému hraje zásadní roli hbitý a nenápadný hlodavec. Veverka obecná. Samice veverky, jejíž příběh budeme vyprávět, zajišťuje budoucnost svého druhu, ale navíc také pomáhá obnovovat les. Tato šikovná lesní zahradnice bude naší průvodkyní po světě, kde je život každodenním bojem o přežití.

Vúdú je jednou z odnoží velmi rozmanitého afrického animismu. Je dodnes živé v západní Africe, zejména v Beninu a Togu. Vúdú patří k nejméně pochopeným a neprávem démonizovaným náboženstvím v západním světě. Je to víra, náboženství, magie i zkušenost. Každý si může zvolit, čemu dá přednost. Prostředníky mezi světem duchů a lidí jsou kněží, věštci, čarodějové. Kontaktu s božstvy a duchy často předchází obětina, je třeba něco dát. Větší obětinu představuje drůbež. V každé vesnici, v každé domácnosti najdeme tzv. fetiše – znázornění božstev vúdú. Fetiše mají svoji specifickou úlohu. Většinou ochraňují dům, pomáhají v různých oblastech života, starají se o prosperitu rodiny, o její štěstí. Označení vúdú, v Africe častěji vodun, znamená božstvo, duch, nadpřirozená síla, skryté poselství, posvátná…

Jedinečné architektonické dílo v srdci Paříže, Hôtel de Ville, patří k nejvýjimečnějším, ale zároveň nepříliš opěvovaným stavbám francouzské metropole. Radniční budova  francouzského hlavního města připomíná včelí úl – každý den tu pracuje tisíc zaměstnanců a jedenáctkrát do roka tu zasedá sto šedesáti tříčlenná městská rada. Zdejší kancelář starosty je díky své rozloze dokonce větší než kancelář prezidenta republiky či předsedy vlády. Tento pařížský palác všech superlativů má bouřlivou minulost.

Filmová návštěva španělského národního muzea umění 20. století, Muzea královny Sofie (španělsky Museo Reina Sofia), v němž se nachází, mimo jiné, díla dvou největších španělských malířů 20. století, Pabla Picassa a Salvadora Dalího, a jehož nejznámějším exponátem je Picassova malba Guernica.

Primáš, skvělý houslista a výtečný zpěvák, ale rovněž výborný kontrabasista; pokud je obecně pokládán za přímého pokračovatele osobitého horňáckého primáše Jožky Kubíka, je to ocenění i konstatování skutečnosti. Martin Hrbáč totiž patří k dnes už vzácné odrůdě lidových muzikantů-samouků, kteří se namísto odborného školení v hudebních přípravkách učili přímo od lidových muzikantů – odposlechem, trpělivým napodobováním, odpozorováváním takzvaných grifů – osobitých smyků, melodických ornamentů, modulárních postupů. Touto cestou se Martin Hrbáč nejprve Kubíkovi po boku, posléze v čele vlastní muziky vypracoval v jedinečnou, nezaměnitelnou osobnost, vedle níž a spolu s ním vyrůstá už několikátá generace muzikantů.