Dokumenty

Bezpočet zpráv o pohybu obrovských, více než šestimetrových žraloků kladivounů vyvolal otázky o skutečné velikosti těchto živočichů. Tým vědců z floridské mezinárodní univerzity vyráží na expedici s cílem nalézt u pobřeží Floridy největšího kladivouna. Hledání je však zavede až na Bahamy.

Režisérka Iva Tereza Grosskopfová sledovala příběhy tří lidí, kteří prošli nejprve tranzicí a pak detranzicí. Nesledovala je proto, aby odsoudila jejich životní omyl nebo snad chybu lékařů, kteří je k původní tranzici přivedli. Naopak, chtěla vyjádřit svou empatii a pochopení pro to, že jejich životní cesta zcela legitimně vede proměnlivými krajinami a pokud je autentická, může na ní docházet ke změnám, které se širšímu okolí zdají nepochopitelné. Jednotlivé příběhy nám přiblíží psychoterapeut Adam Suchý, který všechny tři protagonisty postupně navštíví a zprostředkuje nám tolik potřebné porozumění. Na počátku příběhů našich protagonistů bylo sexuální zneužití, traumatizující ztráta původní biologické rodiny, ale i životní start v rodině zcela zdravé a normální. Všichni tři poctivě hledali a také postupně našli odpovídající a pravdivý…

Instruktor přežití v divočině a průvodce životem ve volné přírodě Hazen Audel se úplně sám vydává na některá z nejextrémnějších míst na naší planetě. To, s čím se tam setká, naplno otestuje jeho znalosti, schopnosti a fyzickou i psychickou výdrž. Aby z toho vyšel se zdravou kůží, musí se řídit starověkými tipy a triky domorodého obyvatelstva, které přežilo v tak nehostinném prostředí několik dlouhých tisíciletí. Dobrodružství Hazena Audela vede na vyprahlé písky australských a namibijských pouští, bouřemi bičované vody západního Pacifiku nebo zamrzlé pustiny severovýchodní Kanady. Všude tam předvádí vlastní umění přežít.

Od doby, kdy společně se svým bývalým partnerem a manažerem skupiny Sex Pistols Malcolmem McLarenem stála u zrodu punkového hnutí, redefinuje Vivienne Westwoodová už 40 let britskou módu a stojí za celou řadou těch nejvýraznějších modelů naší doby. Film mísí archivní záběry, překrásně rekonstruované sekvence a všeodhalující rozhovory s fascinující sítí spolupracovníků Vivenne Westwoodové. Provede nás tak jejím životem od doby, kdy vyrůstala v poválečném Derbyshiru, až na přehlídková mola v Paříži a Miláně. Tato důvěrná a pronikavá pocta jedné z největších ikon naší doby sleduje Westwoodovou a boj o záchranu integrity její značky, jejích zásad a jejího odkazu v byznysu poháněném konzumem, ziskem a globální expanzí.

Den po atentátu na Heydricha vznikla na území protektorátu masová organizace Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. U zrodu této organizace stál ministr školství Emanuel Moravec a František Teuner. Cílem Kuratoria bylo podchytit výchovu české mládeže a vytvořit z ní povolnou část obyvatelstva, která bude věrná ideálům nacismu a politice Hitlerovy říše. Zároveň si její zřizovatelé slibovali, že omezí možný neblahý vliv rodičů na své potomky. Do aktivit této mládežnické organizace se zapojila podstatná část českých dětí a dospívajících. S odstupem bezmála osmdesáti let se ti, kteří touto organizací prošli, vracejí ve vzpomínkách do časů, kdy se o jejich převýchovu starali lektoři Kuratoria a jejich nacističtí poradci. Kladou si znepokojující otázku: Byli jsme tenkrát vlastenci, anebo zrádci?

Mladý dokumentarista Ondřej Veverka oslovil desítky pamětníků protektorátních časů i jejich potomků, aby se s ním podělili o unikátní filmové záznamy a písemná svědectví z tehdejší doby. Výsledkem je trojdílný dokument, který přináší jedinečný pohled na protektorát. Amatérské kamery si tenkrát možná více než kdy jindy všímaly běžných každodenních věcí, drobných radostí a obyčejného života. Snad proto, aby člověk alespoň na chvíli podlehl iluzi, že svět je vlastně ještě v pořádku. Ale brzy se tragédie vpisovala i do těchto záběrů.

Grandiózní řeka Guadalquivir v jižním Španělsku teče přes Andalusii od severu k jihu jako obrovská tepna o délce přes 650 kilometrů. Řeka pramení v horách Cazorla a její ústí se nachází v národním parku Doñana. V dokumentu Divoké Španělsko se hlavní postavou příběhu stanou místní lišky. Jejich očima budete objevovat velkolepou biodiverzitu, se kterou se tento malý tvor na své cestě setká.

Renoir o sobě říkal, že je postavou z 18. století a vychází z velké malířské tradice této doby. S odkazy na ni si rád pohrával a dával si záležet, aby je divák mohl odhalit. Patřil k průkopníkům impresionismu, ale svými impresionistickými díly chtěl svým způsobem navazovat na úspěchy starých mistrů předchozích období.

Nezávislá undergroundová skupina The Plastic People of the Universe sehrála mimořádnou roli ve společenském a nechtěně i politickém, nikoli jen hudebním světě sedmdesátých let minulého století. Muzikanti, hrající hudbu svobodně, podle svého cítění, provokovali komunisty už svou pódiovou prezentací, vzhledem, a svobodným myšlením. Texty jejich skladeb nebyly protirežimní, ale básnické. Přesto byli pronásledováni režimem do té míry, že řada z nich byla vězněna, což se stalo impulsem k založení Charty 77… V prosinci 1992 zachytil režisér V. Kučera část jejich koncertního vystoupení v obnoveném a obohaceném složení – zakladatel kapely Milan zvaný Mejla Hlavsa (basová kytara), zpěvák Michal Jernek, kytaristé Jiří Števich, Josef Janíček (také klávesy) a Jiří Kabeš (také housle), bicí Pavel „Eman“ Zeman, Jaroslav Vožniak a René Starhon….

V roce 1981 vydává brněnská formace Synkopy desku „Sluneční hodiny“. Pro skupinu to bylo první klasické LP, protože předchozí nahrávky byly vydávány pouze jako singly, EP nebo ve formátu desetipalcové gramofonové desky. Všechny písně na desce složil Oldřich Veselý, který se po návratu do kapely z působení ve skupině Radima Hladíka stal tvůrčím tahounem skupiny. Celkové vyznění desky umocňují i texty Pavla Vrby. Kvalitu desky ocenily i v Japonsku, kde ji v roce 2014 opět vydali v rámci vybraných světových hudebních projektů. Na vznik písní, nahrávání v Pezinku i koncertní provedení alba vzpomínali nejen členové kapely, ale i blízcí spolupracovníci.