Dokumenty

Tohle by se mělo jmenovat Africká Velká pětka nebo Velká pětka Afriky Nejznámější africká zvířata dostala od lovců trofejí přezdívku VELKÁ PĚTKA. Podívejte se, jak tato úžasná stvoření bojují o přežití s živly i mezi sebou navzájem.

Dokumentární film Nefertiti: Osamělá královna odhaluje současný stav kulturních památek odvezených z jejich zemí původu. Hlasy, které požadují jejich navrácení, jsou čím dál silnější, ale odpor původních koloniálních mocností, které je zadržují, také roste. Ředitelé muzeí vysvětlují, proč jsou jejich instituce právoplatnými majiteli a opatrovníky odvezených pokladů. Lidé požadující repatriaci vysvětlují, že je nezbytné opatrovat kulturní dědictví na přístupných místech v zemi původu. Ale to celé je jenom část mnohem většího a složitějšího problému. Dokument nahlíží kromě jiného také na současnou situaci na Středním východě a odhaluje, jakým způsobem ovlivňuje kulturní dědictví určitých oblastí. Invaze do Iráku a revoluce v Egyptě a Libyi způsobily chaos. Jeho výsledkem je mnoho vypleněných muzeí a archeologických nalezišť. A ještě to ani zdaleka neskončilo….

Na základě vzácné videokazety natočené jejím otcem před srebrenickým masakrem se mladá žena vydává na cestu zpátky, potkává tátovy kamarády a známé, hledá odpovědi na důležité otázky poté, co její život navždycky změnil jeden z nejtěžších zločinů proti lidskosti v moderní Evropě… Srebrenica byla pro Alisu vždycky slepým bodem v paměti. V roce 1993 se město Srebrenica stalo chráněnou enklávou. O dva roky později ho srbské síly obsadily a zavraždily osm tisíc muslimských mužů a chlapců. Srbské oddíly zničily všechny stopy vedoucí k obyvatelům Srebrenici – jejich deníky, fotografie i osobní věci. Zatímco příběh pachatelů už známe, příběh lidí žijících v enklávě je potřeba zrekonstruovat i nad rámec několika zpravodajských záběrů. Alise je dnes 39 let a je sama matkou,…

Domácí násilí zůstává jedním z nejzávažnějších problémů české společnosti. Děje se za zavřenými dveřmi a mnohdy skrytě pokračuje i na úřadech či v soudních síních, kde se oběti musejí obhajovat dříve, než dostanou šanci být vyslyšeny. Bojují se vzpomínkami, sebevědomím a často prožívají posttraumatickou stresovou poruchu, přesto jsou vystaveny pochybnostem a podezírání. Neměly něco udělat jinak? Nebyla to jejich chyba? Nevymýšlí si? Mechanismům znevěrohodnění čelí přeživší násilí nejen ze strany agresorů, ale také systému, který je má chránit. Dokument sleduje pozvolnou, křehkou proměnu systému ochrany obětí domácího násilí v Česku. Policisté, právníci i neziskové organizace věří, že změna je možná, ale zatím až příliš závisí na osobním nasazení jednotlivců a jejich vůli vykročit ze zajetých kolejí.

Vše začalo nevinně. Dva litomyšlští studenti, Jan Pech a František Snopek, z klukovské nerozvážnosti roztrhali a poté na toaletě místního gymnázia spláchli podobizny J. V. Stalina a K. Gottwalda. Po udání tamního školníka se rozjela kola vyšetřování a konstruování velkého soudního procesu, který měl sloužit jako exemplární příklad všem studentům. Mezi zatčenými se tak ocitají členové litomyšlského skautského oddílu, kteří nesouhlasí se svým zapojením do ČSM, ale také členové dalších “odbojných” organizací. Hlavním komunistickým “úlovkem” procesu je pak rektor piaristické koleje v Litomyšli, František Ambrož Stříteský, který byl do procesu také uměle připojen. Obviněním byla velezrada. Celý proces se konal ve velice nepřátelské a zlobou nabité atmosféře. Školy, továrny, úřady i další organizace psaly dopisy požadující pro mladé studenty trest…